Hi people!
Jak už název článku napovídá, dnes bych vám chtěla napsat o tom, jak jsem byla v Itálii. Sice už je to nějaký ten pátek, co jsem se odtamtud vrátila, ale nějak jsem se nemohla dokopat k tomu, abych vám o tom napsala.. Teď bych se měla učit chemii, takže přišla vhodná doba na nový článek.
Vezmu to hezky popořadě. Jak to všechno začalo? Na jarní prázdniny jsem neplánovala nic extra. Prostě klasické válení na gauči u televize, či u notebooku - ideálně u obojího zároveň. Pak ale tátovi zavolal jeho dlouholetý kamarád, se kterým se znám už v podstatě od malička, jelikož jsme s ním a jeho rodinou jezdili na dovolené a se kterým měl táta jet lyžovat do Itálie, že se v autobuse uvolnila dvě místa, tak jestli nechci jet také. Táta si chvíli rozmýšlel jestli vůbec s sebou chce brát svoji dceru, ale nakonec se rozhodl správně a dal mi možnost jet také. Už asi tušíte, co jsem mu na to řekla.
Ve čtvrtek v půl desáté večer jsem tedy s tátou a s dcerou toho kamaráda (který bohužel nejel, protože onemocněl) nastoupila do autobusu, který jel směr Jižní Tyrolsko. Jeli jsme s cestovní kanceláří Víkend.
Někdy kolem půl osmé ráno jsme dorazili k úpatí hory, která se jmenuje Helm. Trochu jsme se zděsili, jelikož se její vrchol skrýval v mlze. Lanovky otevíraly někdy kolem půl deváté, takže jsme měli čas se v klidu nasnídat a převléct do lyžařského. Když nastal čas, vyrazili jsme směr turnikety a hurá nahoru! U horní stanice kabinkové lanovky to s tou mlhou nebylo tak hrozné, ale přeci jen - mohlo to být lepší. Nikdy jsem v zahraničí lyžovat nebyla a tak jsem z toho byla unesená i když viditelnost na ostatní skalnaté vrcholy nebyla nejlepší. Vyzkoušeli jsme pár sjezdovek, abychom zjistili, která nám bude vyhovovat nejvíce. Jelikož jsme tam byli mezi prvními, stihli jsme si užít i ranní manšestr. Musím říct, že to bylo opravdu báječné. Někdy kolem půl jedenácté na nás přišel hlad a tak jsme si šli sednout do místního nevímčeho (restaurace to nebyla, ale na bufet nebo něco takového to bylo až moc hezké).. Byl odtamtud krásný výhled, ale bohužel byla stále ta mírná mlha..
Po občerstvení se jsme se vydali zpět na svah. Tentokrát jsme ale sedli na sedačkovou lanovku, která nás vyvezla ještě výš, než jsme doposud byli. Tam to bylo také úžasné!
Lyžovali jsme tak do tří a během pozdního odpoledne nás autobus odvezl do penzionu do malého městečka jménem Natz.
Druhý den jsme v 8:08 (ano, v 8:08, pan průvodce byl vtipálek a prohlásil, že tento čas se dobře pamatuje) odjeli směr Brixen a následně na horu, která se nad ním tyčí a to na Plose. Přes noc ale připadlo pár centimetrů nového sněhu a jelikož se sjezdovky upravují pouze večer, byli ráno sjezdovky neupravené. Ze začátku tohoto dne jsem byla velice mrzutá, protože když jsme se vydali na sjezdovku, která byla na mapě značená jako černá (ale prý byla červená), tak jsem tam, kvůli tomu novému sněhu hodně padala, jelikož byl ten sníh hluboký. Víckrát jsem tu sjezdovku nesjela. Tento den byla bohužel také mlha, i když sem tam nás po tvářích hladily sluneční paprsky. Sjeli jsme i pár dalších sjezdovek, které toto lyžařské středisko nabízelo, ale všude byl hluboký sníh a já se nejen celou dobu bála, abych neupadla, ale také mě z toho bolely nohy. No jo, ale co budeme dělat, když autobus odjížděl až kolem čtvrté hodiny odpolední? Naštěstí toto lyžařské středisko nabízelo zapůjčení saní, na kterých se dala sjet přibližně 10 kilometrů dlouhá trať od horní stanice kabinkové lanovky až k dolní stanici. Tato služba stála 6€ na člověka na celý den, což si myslím, že je výhodné. Zvlášť když s sebou máte takového člověka, kterého už to lyžování nebaví (ano, myslím sebe...). Tak jsme sjeli dolů k autobusu (já lanovkou, táta s kamarádovou dcerou po sjezdovce), abychom si do něj mohli uložit lyže a půjčili jsme si sáňky. Musím vám říct, že tohle byl zážitek na celý život! Vážně paráda! Pokud budete někde, kde také takhle půjčují sáňky, neváhejte a půjčte si je, protože je to opravdu nezapomenutelný zážitek! Sice jsme to stihli sjet jen dvakrát, jelikož jedna jízda trvala asi 40 minut, ale i tak to bylo super. Když jsme se vrátili k autobusu, převlékli jsme se do suchého a vyrazili směr Brixen. Brixen je krásné tyrolské městečko, kam byl vyhnán do exilu Karel Havlíček Borovský. Brixen jsme si pohodlně prošli, poseděli jsme si v kavárně a pak nás autobus odvezl zpět do Natzu.
Třetí den jsme se vydali do dvou areálů, které jsou hned vedle sebe. Jochtal a Gitschberg. Jako první jsme se vydali na Jochtal. Kabinková lanovka nebyla tak dlouhá jako v předchozích dvou areálech, ale i tak to bylo pohodlné. Tento den krásně svítilo sluníčko a proto byla vidět všechna ta panoramata. Bylo to opravdu nádherné! Měli jsme tu čest opět vyzkoušet ranní manšestr, který ale bohužel moc dlouho nevydržel, jelikož se na svah vydalo hodně lidí. Na Jochtalu jsou opravdu krásné sjezdovky. Jak modré, pro začátečníky či pro odpočinkový sjezd, tak červené pro ty větší odvážlivce, ale i černé pro sebevrahy ty největší odvážlivce a zkušené lyžaře. Já se pohybovala jen po té modré a červené.
Po lyžování na Jochtalu jsme si chtěli vyzkoušet i vedlejší středisko - Gitschberg. Tam jsme se nechali vyvézt opět kabinkovou lanovkou. Musím ale říct, že mě tento areál mírně zklamal. Ptáte se proč? Kabinková lanovka vás vyvezla nahoru, odkud vedly dvě cesty. Jedna do druhé kabinkové lanovky, která vás odvezla kamsi a druhá dolů z kopce po červené sjezdovce, na kterou navazovala modrá. Hodně modrá! Taková ta modrá, která je skoro rovná a učí se na ní nejen děti lyžovat. Po tomto sjezdu jsme se vrátili opět na Jochtal. Někdy kolem půl čtvrté jsme lyžování zanechali a šli do autobusu zabalit lyže, hůlky, přeskáče a ostatní věci potřebné k lyžování a převlékli se do pohodlného oblečení na cestu domů.
Tyto jarní prázdniny bych zhodnotila velice kladně. Nejen, že jsem se podívala do Itálie, ale mám odtamtud krásné vzpomínky a doufám, že se tam ne jednou vrátím.
Přeji vám hodně štěstí!
Péťa :*
